« Není hloupé upadnout, ale příliš dlouho ležet.“
Tak tohle francouzské přísloví mi napsal Petr na malou fotku, kterou nosím ještě teď v peněžence, když mi bylo 16. Tak se to za našich studentských let dělávalo. Kluk dal holce fotku velikostí tak malou jako formát do občanky nebo pasu a holka zase jemu. Už když mi Petr v tanečních šlapal na střevíce, věděla jsem, že s tímhle klukem chci žít. Byl to pocit a byl správný. Prostě intuice. Intuice mne vedla i celé další roky, kdy jsme spolu našli první podnájem, změnil se politický režim v zemi, držela jsem s Petrem v náručí naši první dceru Aničku. Měla jsem vedle sebe chlapa, co ví co chce a jde si za tím. A já vlastně měla to štěstí být při tom a připravovat tu cestu. Pro něj, pro nás. Při manželském slibu říkáme –„ budu při tobě stát v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci“. A já jsem při Petrovi stála. Při všech jeho rozhodnutích, i při tom, odjet pracovat do zahraničí. Nejsem dobrodruh, ani cestovatel. Bylo to pro mne strašně těžké. Přizpůsobit se novým zemím, jazykům, kulturám. Ale přineslo mi to schopnost sebereflexe, toleranci k ostatním a taky jistotu, že Petr ví co dělá a proč.
Asi takové další moto, které se k Petrovi hodí je: „KEEP GOING“
A to teď děláme. Petr tu není. Vzalo nám ho horolezecké neštěstí. Osud mu do karet přihrál jen pár měsíců života po jeho padesátých narozeninách. Život vyhasnul na Novém Zélandu, při něčem, co dělal moc rád. Vidím ho pořád, v bundě North Face, kterou jsme kupovali při našem pracovním pobytu v Indianapolis. Sobě koupil zelenou a pro mne červenou. Tu teď nosí naše druhá dcera Klárka, která se v Indiapolis narodila. Moc jí sluší a já v ní vidím ty svoje roky a zážitky, které s Petrem mám ve vzpomínkách. Indianapolis vystřídala švýcarská Ženeva. Já si tu pořád svoje místo hledám, ale Petr tu svoje místo měl. Právě Švýcarsko mu dalo všechno, co měl rád. Hory, přátele, výbornou práci. Petr se tu našel a co si vzal do hlavy, to mu šlo. A když jsem kolikrát vtipkovala, že „Petr umí všechno“ nebo řekla naší třetí dcerce – „Terezko, zeptej se taťky – ten to ví“, byla to pravda. Měla jsem vedle sebe člověka, na kterého byl spolehnutí, který vedl nás i ostatní. Uměl zahradničit, milovat mě, vyhrávat marthony i ultramarathony, lézt po kopcích i větších horách a nikdy nepromarnit ani minutu. Někdy nás to štvalo, hledaly jsme s holkama skulinu, jak se do všech těch koníčků i pracovních aktivit vejít. Možná měl Petr taky intuici, že to všechno musí stihnout v krátkém čase, který má. Mrzí mne, že těch společných chvil nebude víc a vůbec nevím, jak další roky zvládneme. S jistotou vím ale tohle. Před sebou budu mít pořád kluka, kterého jsem potkala v šestnácti. Kluka, který už trochu zestárl a když jsem se mu koukla nedávno do očí, tak měl kolem nich už trochu vrásky. Ale taky uvidím kluka v červeném sportovním tričku, z nějakého závodu na kterém je v bílém rámečku černým písmem napsáno FINISHER protože závod doběhl. Tohle triko bude mít číslovku s rokem 2019.
Miluju Tě a nikdy nepřestanu.
Lea
