Věta “Jdu se proběhnout” může znamenat vlastně cokoliv. U někoho to je patnáctiminutovka kolem hřiště, u někoho přespolní běh nebo orienťák (vlastně ani nevím, jestli se tohle označení ještě užívá – říkávali jsme tak běhu, když jsem ještě byla školák, který se konal na polních a lesních cestách, do kopce, z kopce, s mapou nebo buzolou – teda nevím, jestli ještě někdo dneska ví, co buzola je). Já jí měla schovanou v modrém pouzdře a líbila se mi střelka. Běh provázel celou moji zamilovanost, i další roky, protože to s Petrem jinak ani nešlo.
Běh má v krvi Klárka a zrovna včera se pustila do něčeho, co za zaznamenání opravdu stojí. Přišla za mnou a řekla mi, že chce zkusit 24 hodin běhu. Což ve skutečnosti úplně neznamená, že by se konstantně 24 hodin v kuse běželo, ale že se ve zvoleném časovém úseku – tj. ve 24 hodinách člověk pokusí běžet tak dlouho, dokud mu to půjde.
No, beru to podle sebe, mě by to šlo tak maximálně 40 minut a to jen po indiánsku, tj. chvilu jít a chvilu předstírat, že běžím.
Klárka je jiná třída. Bere to vážně, nepodceňuje přípravu a co navíc, nevzdá to, i když je v pelíšku tak příjemně.
Její idea byla vyrazit v 0.01h z neděle na pondělí. Počasí to ale vidělo jinak. Nad Cartigny se strhla taková bourka s blesky a hromy a takový liják, že by byla za dvě minuty durch. No, naštěstí má rozum. Takže – místo vybíhání v 0.01 vybíhala Klárka ve dvě hodiny ráno. Vzduch krásně voněl po předcháející dešťové smršti a nebylo ještě horko.
Já jako maminka neodrazuji, ale podporuji. I když někdy jsou nápady mých dětí opravdu na pováženou.
Klárka si přípravila hezky svítivou vestičku, aby jí bylo v noci vidět, na nohy svítící pásky, čelovku a řádně zatejpovala nohy modrou tejpovačkou. Dříve se tohle nedělalo, ale když se to vyzkouší, musí se uznat, že to může trochu pomoci.
Petr by měl radost. A vůbec se nedivím. Jsem na tu svoji dcerku pořádně pyšná. Když zvažuju já, co jsem dělala v 18ti letech, tak to rozhodně nevypadalo takhle.
U Klárky už je znám výsledek. Běžela v kuse vice jak šest hodin a její tenisky napolykaly vice jak 36 km. Běžela krásnou trasou, kde jsme dříve bydleli, kolem vinic, zkrátka, kam jí nohy nesly.
A já jsem ráda, že je taková. I když se dneska říká, že děcka čučí jen do mobila a ono někdy taky jo. I ta Klárka má někdy takovej den, tak je pak zas jinej den, jako ten včerejší a vaše děcko si naprosto umanutě a seriozně jde za svým. A uběhnout takovou vzdálenost, odhodlat se k tomu, mít i takový nápad, to chce prostě víc než 5 koleček pohromadě. Chce to vůli, odhodlání, radost z pohybu a kus toho dobrodruha.
Jednoho jsme tu takového měli. Při každém doběhu mě objal, dal mi pusu a mě ani nevadilo, že mu z čela teče pot a i ten běžeckej odér je jen pro silný povahy. To by mi určitě všechy partnerky běžce nebo partněři běžkyně rádi podepsali.
Tak uvidíme, jaká výzva bude jindy.
Jsi borec, Klári. Velká pusa od maminky tě nemine.
Cartigny, 17.8.2020
Gratuluju Klárce a podporující mamce. Krásný výkon!
No, je skvělá. Masírovala jsem pak nohy co to šlo.