Tak tahle jsme se domlouvali s Petrem vždycky, když jsme spolu někdy výjimečně skončili v kavárně. Petr nepil celý život kávu, za rebela se špatnými návyky jsem byla v domě já. Po dvaceti letech manželství se k pití kafe občas nechal přesvědčit.
Káva mu ale moc voněla a měl rád tu pěnu. A já si dávala vždycky kávu s mlékem, které se tady říká „obrácený kafe“ renverse nebo teda spíš kafe naruby nebo vzůhu nohama. No zkratka, ve skutečnosti to je tak, že dostanete tak půlku kafe a půlku našlehaného mléka a není to přitom latté. U nás v kavárně je moc šikovná paní Chantal, která je duší celého místa. Její káva je ta nej. A její pěna je vrchovatá jako čepice na pivo, když se dělá šnyt. Potíž je, že mě nejde o tu pěnu, ale o to kafe a zas nemůžu mít třeba espresso, protože to je moc silné. Jsou to trable, to vám povím. No a na tohle hned Petr zareagoval a kafe mi vždycky upíjel. Vždycky tak jeden lok. Jako když měli císařové nebo Kleopatra ochutnávače. A když byla pěna, tak jsem mu vždycky podala tu sklenici ve které kafe bylo a on si tu pěnu pomaličku pěkně vychutnával.
Stejné to bylo i s jídlem. Petr vážil sice „20kg i s postelí“, jak se říká, neměl na sobě ani gram tuku navíc, ale jedl asi tak za tři lidí dohromady. Jeho spotřeba ovoce byla tak cca 4kg denně, proto máme taky velkou zahradu, kde je vysázené všechno na co si vzpomenete. A u jídla to bylo to samé. A když jsme šli na návštěvu, tak matky varovaly děcka, koukejte jíst, přijde Mandík a budete mít po jídle. Takže moje porce šly vždycky z půlky k němu do břicha, protože já jsem chtěla mít místo na dezert, z mého dezertu šla taky půlka k němu a ještě jeden celý. Bylo to tak fajn a v pěkné symbióze. Tohle je teď teda nalevačku.
Dneska jsem byla v tý kavárně taky. Pěna stékala po sklenici a já myslela na to, že by si jí moc rád dal. Roztesknilo mne to. Pak začali hrát v rádiu Voyage Voyage. https://www.youtube.com/watch?v=6PDmZnG8KsM
Písničku, kterou jsem slyšela v rádiu když mi bylo asi tak 14 roků a já ochutnala poprvé ve Špindlerově Mlýně na výletě se školou, když jsme mohli na diskotéku Daikiri. Písnička se mi tehdy tak líbila, že jsem pak běžela za kamarádkou Ilonou, která měla na rozdíl ode mne kazeťák, aby jí nahrála a nikdy v životě jí nevymazala. Nechala jsem jí tehdy dokonce přísahat na něco obzvlášť zásadního. Teď skoro v padesáti už teda nevím na co.
Jak bláhové to bylo přání. Jednak mne ve 14-ti letech vůbec nenapadlo, že kazeťáky skončí v propadlišti dějin a nahradí je mnohem menší a rozmanitější přístroje a technologie. Pak další věc. Vůbec by mne v tu dobu nenapadlo, že nebudu vídat pravidelně lidi, se kterými jsem se vídala na základce nebo střední. K tomu se přidává moje naivita, že budu celý život ve svém rodném městě, tudíž si budu moci k Iloně vždycky zaskočit a písničku poslechnout. No zkrátka, mladé tele.
Všechno je jinak.
Díky Petrovi jsem ve Švýcarsku v Cartigny, písničku můžu poslouchat taky, protože se tam často line éterem a co víc, já jí dokonce rozumím. Hrajou tam taky Vanessu Paradis a Joe le taxi. Ve čtrnácti a bez znalosti francouzštiny jsem tehdy vůbec nevěděla, že je Joe jméno a slyšela jsem to všechno jako jedno slovo. Takže asi něco jako „žolétaxi“ a furt přemýšlela, co je to to žolé.
A aby toho nebylo málo, ještě k tomu voní v kavárně chleba, který je tam každý den čerstvý.
Ten chleba mi u nás schází. Takže na tom musím zapracovat. Petr pekl výborný. Voněl celým domem a já mu pomáhala. Bylo to vlastně rozdělené stejně, jako když mi odebíral tu pěnu z kafe. On vždycky připravil to těsto, hnětl ho, přidával semínka, kmín, kvásek a … pak neměl čas, protože šel běhat. A na mě byla ta koncovka. Pěkně to pohlídat, když byl chleba v troubě, koukat, jestli zlátne kůrčička, poťukat ho a zjistit, jestli zvoní a když jo, tak pomalu vytáhnout z trouby a vyklopit, aby chleba přirozeně vychládal a takzvaně došel. No a pak už jsme spolu sedli k telce, nakrojili ten bochník, dali máslo a sůl a vzali se za ruku u telky a ládovali tou druhou rukou do pusy jedno sousto za druhým. Recept tu mám, kamarád Luďa poslal i postup, jak se dělá kvásek. Po Petrově odchodu nebyly na uchovávání kvásku nějak myšlenky. Jak se to hlídá a tak. Na to zatím nemám. Jsem taková moc rozevlátá povaha. Myslím, že to deleguju na Jožku a jeho Lucku, kteří o tom ještě neví, ale je šikovní a pečliví a půjde jim to. To je kamarádi, co chtěl kdysi péct chleba, půjčili si pekárnu, ale tak nějak, jak kromě pěny na kávě ubíhá i pěna dní, pekárna u nich zůstala nedotčená a už jí mám zpátky. Petr pekl normálně v troubě. To mi půjde. Ten ručně napsaný recept mám a má v sobě ještě jedno kouzlo. Petr když lezl, nemíval na sobě snubní prstýnek. Na skále nebo na stěně by se mohl se snubákem lehce zranit. Když jsme pak o Petra přišli, snubní prstýnek jsem hledala. Bylo pro mne moc důležité ho najít. Kroužek jako prstýnek význam má a já za těmi symboly vidím každou chvíli něco. Petrův prstýnek nosím na ruce s tím svým. A když Petr odjížděl na hory, vždycky ho schovával na poličku do krabičky nebo ho schoval do šuplíku.
Když jsem pak vyklízela pracovnu a Petrův pracovní stůl, prstýnek byl pod žlutým post-it papírkem, kde je napsaný ten recept na chleba. Recept mi visí na nástěnce a čeká. Pod ním je další recept, na výborný kynutý buchty, co mi Petr občas upekl. O důvod víc se do toho pečení pustit.
Cartigny 2.9.2020