„Co to tady tak smrdí?“ říká jedna.
„To je františek“, říkám já.
„A kdy přišel?“ říká druhá. A mě je jasné, že musím začít trochu víc vysvětlovat ty tradice, aby pochopily, že není František soused odvedle, ale kadidlo, co provoní dům.
Dům mám nazdobený už dlouho. Světla a sváteční výzdobu jsem zkrátka potřebovala letos co nejrychleji. Že nebyla v obchodech mi nevadilo, dárky stejně zařizuji mnohem dříve, než chodí do obchodu ostatní. Ale tu domácí pěknou vánoční atmosféru prostě potřebuji letos mnohem více než jiné roky. Pomáhá mi překlenout tíhu, kterou si každá z nás od loňských Vánoc neseme sebou uvnitř. Šlo to ztuha. Ke spoustě věcí jsem se musela vyloženě nutit. Péct cukroví, péct perníčky, zdobit je … jakoby to nedávalo vůbec smysl. Ani holky se k tomu neměly a já je za to ani nekárala. Nešlo to letos nějak od srdce. I tak jsem ráda, že jsem nepolevila a snažila se, aby to bylo aspoň trochu podobné jako jiné roky.
Letošního vánočního dne – Štědrého dne – jsem se moc bála. A několik týdnů dopředu jsem měla pocit, že se to nedá ustát. A když mi někdo přál Hezké svátky, vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Tak moc bych si přála vrátit čas a naskočit do stejného vlaku ve kterém jsme jeli a nikdo netušil, jak bude všechno jinak.
Letos jsem taky mnohem více přemýšlela nad tím, co bychom vybrali s Petrem dohromady. A nebo, co by holkám to spojení, které s tátou mají nyní už jen ve vzpomínkové rovině, mohlo pomoci. Ať už tím, že jim to nějak změní žití nebo je to příblíží nějakou věcí, zálibou …
A kdybych mohla přinést modré z nebe – udělám to.
Když jsme se odstěhovali do zahraničí, každý rok jsme jezdili na Vánoce zpátky do Česka. Bylo pro mne těžké, nevyrazit ráno na Štědrý den na dlouhou procházku Prahou a nenavštívit pak rodinu, rodiče moje i Petrovi. A nekompromisně jsem doma řekla, že se pojede. Pak už v Česku jsem nechávala děti i Petra na Štědrý den ráno řádně vyhladovět a vláčela je na desetikilometrovou procházku Prahou, abychom si zasloužili jídlo i co nám pak Ježíšek nadělí za dárky. Odříkání je někdy třeba, a když ho jeden nezvládne přes rok, tak aspoň na Vánoce.
Z Vánoc jsme ale mnoho nemívali, protože jsme pořád balili kufry, cestovali horem dolem, neboť máme rodinu na různých místech a bylo toho po deseti letech dost. A když jsem zahlásila jednou, že bychom po 11ti letech zůstali na Štědrý den a svátky ve Švýcarsku, všichni to vzali s velkou radostí. A pak to z nich lezlo. „Chceme taky, aby přijel někdo za námi. Ať můžeme vidět pohádky a být o svátcích v klidu, bez cest. Ať to jsou svátky klidu a pohody.“ A měli pravdu.
Dětem bylo vždycky líto, když jsme byly někde chvilku a pak se zase balilo a jelo se dál. A mě to po jedenácti letech začalo zmáhat a přijala jsem naše zahraniční bytí i s přípravou Vánoc. Začali jsme s jinými tradicemi a procházku Prahou zaměnili za procházky vinicemi a pak si došli na teplý čaj nebo kávu. A tak už deset let na svátky do Česka nejezdíme a trávíme čas rozjímání skutečným klidem rozjímáním bez cest.
Potěšilo nás vždycky, když se někdo rozhodl a vypravil se na Štědrý den za námi.
Byli tu za námi dříve párkrát moji rodiče a byly to hezké svátky. Taky pro mne bylo hezké, že necestujeme jen my, ale dojede někdo sem. Petrovi rodiče za námi byli ve Švýcarsku jen jednou v životě, ale to byl podzim. A vloni, když jsme ještě nevěděli, co se stalo, přijeli teta se strejdou z Liberce protože jsem je požádala, aby nám byli na blízku. Letos to nikomu nevyšlo, je taková složitá doba, ale třeba se to další roky změní. My tu budeme a dveře necháme otevřené.
Letos nám Ježíšek nadělil už dopředu malou Aeryn a ta nám přinesla do vánočního dne radost. Sice jí bylo všechno šuma fuk, jen se tak hezky usmívala a bylo jí dobře, ale to přeci stačí. A já jí to všechno pěkně napíšu, protože jsem na to dostala i knížku Babičko vyprávěj, i když na tu babičku jsem si pořád nezvykla. A aby věděla i o tom, jak to bylo s tebou, zkusím jí to napsat taky.
Holkám jsem ukázala pouštění svíček ve skořápkách, házeli jsme pantoflem a na holkách i Vinckovi jsem nechala přípravu celého menu. Salát jsem udělala večer před tím, obalování kapříka i řízku a bramborovou kaši zvládli sami. Je prima, když každý udělá něco. A já už si moc potřebuju odpočinout. Byl to moc těžký rok.
Prohodili jsme i večeři za oběd, ať je na vše čas a více klidu, když tu máme letos mrně. I když je pravda, že bychom měli počkat na první hvězdu a pak začít. Počkat na ten čas, kdy se z nebe rozsvítí světlo, které zahání tmu a zlo.
Byly to hezké i smutné Vánoce zároveň, a vytáhli jsme i ten stativ na který jsme zapomněli na narozeninách. Každý rok nechávám podle tradice na stole navíc jeden talíř a židli k němu. Letos jsem to udělala stejně. V minulých letech by prázdná židle umožnila posezení hostu. Letos když tu nejsi je připomínkou, že jsi tu s námi byl. A navíc, dříve lidé věřili, že se lidé v tomto čase domů vrací. V čase jsme si všichni rovni, všichni se rodíme a všichni umíráme. Proto sedíme také všichni u jednoho stolu. A proto židle i mne i dětem připomíná, že lidé na svět přichází i z něj odchází. Ještě to moc bolí, ale snažíme se dívat dopředu a radovat se a vzít to, jak to je.
A tak i to letošní obdarovávání nás všech bylo s velkým vděkem. Holky si daly moc záležet, aby měl každý z dárku radost. Klárka mi vyrobila hezký tácek, když si na sedačce dávám kávičku a dezert, tak abych to měla kam položit. Zabralo jí to několik dní. Terezka vybrala hezkou lucerničku, protože ví, že se mi jedna hodí do ložnice, kde teď jsem. A Andulka mě pozvala do restaurace, kde jsem ještě nebyla. Užijeme si to spolu v létě. Je tam prý krásná terasa. Pro svoje sestry si dala ohromnou práci s tím, že prošla všechny fotografie, kde jsi ty a každá má teď krabičku, kde jste na fotkách společně. Klárka udělala taky ručně svíčku pro Terezku a dovnitř dala překvapení. Všechno nevypíšu, třeba to někde vidíš. Každá si dala moc práci a myslela jedna na druhou.
A já jsem moc ráda, že spolu jsme, že spolu být můžeme a že tu přišel i nový člověk. A že jí to slušelo. Moc by se Ti malá Aerynka líbila. A já jsem jí vzala zase do náruče a donesla jsem jí do místa, kde je tvoje fotografie. Třásl se mi hlas, když jsem jí o tobě říkala a její maminka Anička u toho byla a poznala to a moc mě objala, protože ví, jak bych Tě tu u toho všeho chtěla mít. Jak bychom Tě my všechny tu chtěly mít.
Jsem moc šťastná za vzpomínky, které máme. Tak hezké svátky všem. My se taky snažíme.
Cartigny, 25.12.2020