TENHLE JE POSLEDNÍ

 aneb Ve vlaku vždycky pozpátku

Nikdo mi zatím nevysvětlil, proč se mi věci dějí v obráceném pořadí. Když jsem si hledala první práci, dostala jsem ji, protože jsem řekla pár vět španělsky. A přitom jsem se španělsky začala pořádně učit až když jsem tu práci dostala. Měli jsme jí sice ve škole, ale ekonomická škola, do které jsem chodila mezi lety 1985-1989, to nebyla moc škola, která by skutečně připravovala na práci a uplatnění v práci. Byla to spíš taková úschovna dětí od patnácti do osmnácti, které nevěděly co vlastně od života chtějí. Do školy je většinou šoupli rodiče, protože si rodiče myslely, že by to mohlo být ono. Hlavně ten papír dostat.

A oni měli Ti moji rodiče pravdu. V tomhle věku je jen malá hrstka děcek co vědí, co chtějí.

Čtyřka z účetnictví pro mne byla nejlepší známka, matematika katastrofa a to účetnictví jsem doposud nepochopila. Prostě hrůza.

Šla mi čeština, psaní na stroji a tak. Španělštinu jsem studovala, protože na angličtinu mohly jen holky, co měly dělat sekretářky.

Další jazyk byla němčina, ta se mi nelíbila vůbec. Ta mi přišla taková tvrdá. A po čtyřech letech studia španělštiny jsem si (pochopitelně jen mojí vinou, protože jsem tomu moc nedala) zapamatovala jen, jak se řekne pivo a kolik je hodin. Pravděpodobně mně ovlivnilo hodně i to, že jsem vyrůstala v normalizaci a bylo v tu dobu evidentní, že Španělsko ani Španěla nikdy neuvidím a ani španělštinu nikdy nevyužiju.

To jsem ještě nevěděla, že mi budou tři věty, které jsem dala dohromady na pohovoru do podniku zahraničního obchodu stačit jako vstupenka do prvního zaměstnání. Člověk nikdy neví, co se mu bude kdy a jak hodit. Ale to vím až teď a to mi je padesát. Moje holky by se mnou určitě nesouhlasily.

V obráceném pořadí jsem taky přišla k chlapci. Neměla jsem prsa, ale měla jsem mozek. A ten uměl dát dohromady pěkné věty a z těch pak psát hezké texty a za úplatu prodávat milostné dopisy mým kamarádkám, které tak nějak hezky dávat věty do milostných dopisů neuměly.

No co, bylo mi patnáct. Naši mi dávali kapesné až od sedmnácti, protože jídlo na intru bylo zaplacené a v patnácti přeci nic nepotřebujete. Viděla jsem to jinak a tak jsem nachystala pořadník a psala holkám dopisy pro jejich kluky. Holky jen donesly informace, co by v dopise asi tak mělo být, jak se ten jejich milý jmenuje, co s ním dělaly na minulé schůzce a co by asi tak chtěly zažít.

Šlo to jak po másle. Moje sazba byla pět korun za jeden dopis. Pětikačka byla suma, za kterou se dalo dojet z Chotěboře do Chrudimi, místa mého studia. Vlak zaplacený byl a pětikačky přibývaly podle množství holek, které zrovna randily. Jen pro představu, tehdejší hodnota 5 koruny byla asi taková jako dnes cca 150 korun.

A tak toho mého chlapce měla nejdřív kamarádka Jana, protože měla ta prsa a uměla si natočit vlasy jak filmová hvězda a chlapec si to zanedlouho, když zjistil, že si s Janou nemá moc co říct, že Jana má jen ta prsa, ale jinak prázdno, rozmyslel a začal za mnou jezdit na kole do mého rodného městečka.

Prsa přestala hrát prim (i když dneska mi visí dolů stejně jako té Janě) a já s tím chlapcem prožila víc jak 35 roků. Byl to Petr.

Tak nějak obráceně bylo i naše cestování. Nezačali jsme objevovat svět krátkodobými cestami a výlety, ale rovnou jsme jeli někam žít. Nejdřív do Spojených států Amerických a pak do Švýcarska.

Úplně stejně to pak bylo i s mým doplňujícím studiem na Universitě v Ženevě. Pracovní nabídky jsem získala dříve, než jsem dostudovala. A tak se moje jméno objevilo u titulků v jednom televizním cestovatelském pořadu ve stejnou dobu, jako jsem získávala i diplom.

Můj život je naruby i teď. Cestou ve vlaku z Bernu jsem na to kápla.

Nikdy nedokážu najít správný směr včas. Nerada cestuju proti směru jízdy. Ráda bych se dívala z okna a koukala jak ubíhá svět kolem správným směrem. A i když si na to zkouším dávat pozor, pravidelně lupnu na sedadlo svoje věci ve směru obráceném.

Ještě se mi nepodařilo trefit správný směr ani jednou. Je to stejné, i když koukám do map v mobilu. I tam zaručeně vyrazím opačným směrem.

Zato když se mnou cestuje Terezka nebo Klárka, ty to vědí hned, nějak intuitivně.

Nechci to už takhle mít. Chtěla bych už mít ten kurz co udává směr rovnou správný. I v mém životě obecně, ne jen ve vlaku.

V těch minulých letech mi kurz udávala rodina, Petr, děti. Petr tu už není a nebude, děti vyrůstají a já zkouším jít životem jen za sebe. Bude to tak už navždy. Moje druhá půlka, která mi navlíkla kroužek ze zlata na prst při manželském slibu mne doprovázet a určovat směr nebude, i když to ve skutečnosti byla spíš taková symbióza a shluk zvratů zároveň.

Kapitola se uzavírá. Je to přesně rok, co měl Petr pohřeb. Je to přesně rok, co jsem pro něj napsala smuteční řeč FINISHER 2019, kterou jsem začínala i tenhle Blog.

Přemýšlela jsem dlouho, jak si pro sebe ten kruh uzavřít. Jakou věc udělat. Co napsat nebo namalovat. Věděla jsem, že potřebuji něco vizuálního. Točila jsem se kolem toho dlouho a teď už to vím. Není to velký obraz, ale takový malý. Potřebuji mít něco, co mi vždycky připomene ten můj životní předěl. A začala se rodit myšlena na monogram, ve kterém to všechno bude. Monogram, to nejsou jen iniciály. Je to celé grafické zpracování, které má vizuální podobu odkazující adresně k majiteli.

Věděla jsem, že potřebuji do monogramu dát kruh nebo elipsu. Snubní prsten mi zdobí ruku a teď je k němu přidaný ještě jeden od Petra. A kruh nebo elipsa odkazuje na celou společnou životní smyčku. Ani v životě není jednoznačně všechno symetricky ohraničené. Potřebovala jsem si ponechat svoje písmena. LM mi zůstane. Leonou začal můj život a jméno mi dala maminka s tatínkem. Písmeno M přibylo spojením dvou lidí. M jsem od Petra přebrala ráda a vůbec nechápu, proč si někdo chce nechávat svoje příjmení za svobodna a nepřijme jméno toho druhého. Potřebovala jsem dát do monogramu i ten ostrý životní zlom. To vyřešilo částečné protnutí kruhu a písmen. A taky jsem v tom chtěla nějak ponechat svoje české kořeny. Drobný lístek z lípy udělal svoje. Lípa bude mít doufám místo i na naší zahradě. Už mám jedno vybrané, tak snad to vyjde.

S monogramem, který rozděluje můj život na dva, na ten s Petrem a na ten bez něj končím i tenhle Blog.

Už vím, jaké to je, slavit první narozeniny bez manžela, který mi byl po boku mnoho let.

Už vím, jaké to je procházet se garáží a vůbec netušit, k čemu jsou některé přístroje.

Vím také jaké je to slavit 50 narozeniny, které jsme měly oslavit spolu. A už taky vím, jaké to je odjet na dovolenou a nemoci Ti o tom nic vyprávět. Je toho spousta, co jsem si musela v těch 365 dnech zažít sama za sebe. Teď už to vím. Ty další roky už budu vědět, jaké to všechno je.

Monogram LM bude vzpomníkou i budoucností zároveň. Od teď už jen sama za sebe. Postarám se o všechno, co je potřeba. S tvým M v mém monogramu už navždycky.

S LÁSKOU LEA

Cartigny –  rok ode dne, kdy jsem pochovala manžela