Seznamte se prosím, já jsem Wapka

Nemůžu si zvyknout, že jsem vdova. Ani na tu skutečnost, ani na to označení. Když vyplňuji formuláře, a že jich teď teda je, je mi vždycky divně. Chci to vždycky přeskočit. Nejde to.

K této nové roli se mi přidala taky role chlapa v domácnosti. A to i přesto, že o emancipaci vůbec nestojím. Neřídím auto, protože se špatně soustředím, když mám sledovat provoz, děti ve voze, silnici, světýlka, co mám zapnout a prý se jim říká blinkry. Tak to prostě u nás bylo. Petr řídil – auto a jiné záležitosti. Já řídila ten zbytek – renovaci domu, rodinu. No a … Petr taky všechno, co bylo v domě technického charakteru před sezonou vždycky seřídil, připravil, a MY … holky jsme to už jen obsluhovaly, když bylo třeba. I tak je tu i spousta přístrojů, které známe jen z toho, že nám překáží (teda to jsem si doteď myslela) v garáži. Takže například, když jsem po Petrově odchodu kamsi do vesmíru chtěla udělat Terezce radost a vzít jí v tom blbým období, za který nikdo z nás nemůže na kolo, trvalo mi třičtvrtě hodiny ta kola vůbec napumpovat. Neporadila jsem si sama. Uměla to nakonec Klárka spolu s naším šikovným strejdou Jarkou, který tu byl spolu s tetou a podporovali nás ve chvíli, kdy byla podpora sakra potřeba. Tyhle nezdary mě teďka vždycky rozbrečí. Za jiných okolností bych se jim zasmála. Jiné okolností nejsou a nebudou.

Na techniku jsem fakt trotl. Mám to asi z rodiny. Ani u nás se technice nedařilo. Když nešel budík, šli jsme ho s maminkou dát opravit do opravny a zjistily, že není nařízený (to byly ještě takové ty jiné – mechanické). Když neluxoval vysavač, tak jsme zavolali opraváře, který zjistil, že není vysypaný pytlík na prach. Taťka je učitel dějepisu a českého jazyka, rád čte a má rád svůj klídek. Technika ho taky nikdy nebrala. Nikdo z naší rodiny neřídí auto. Což je pro mne teď dost komplikace. Mamka, i když si se spoustou praktických věcí poradí, tak s technikou je na tom tak nějak stejně jako taťka. Tak to mám v genech. Po alespoň částečném přijetí faktu, že tu prostě na tyhle věci teď nikdo jiný není jsem se chtěla pustit do zimní údržby kolem domu. Počasí přálo. I když byl začátek března, bylo kolem 20 stupňů. Příroda si dělá co chce a Greta Thunberg to ví taky. Já si vůbec nedělám co chci. Mažu se tady s věcma, kterejm vůbec nerozumím. Tak dneska vytahuju z garáže přístroj, co by měl za normálních okolností pod tlakem vyčistit kameny, které nahrazují dlažbu kolem domu. V průběhu podzimu a zimy se na ně naneslo tolik prachu, hlíny, jehličí, co padá ze stromů a všeho jiného, že mě to dost irituje. Navíc mi to připomíná takový zmar, jak tu je všechno teď ponuré, hnusné a mám dojem i zanedbané. Moc jsme si s tím s Petrem hlavu nelámali. Počítali jsme, že v lednu, začne renovace druhé části domu. Houby. Nezačala. Zatím nemám vyřízenou administrativu kvůli úmrtí, takže mám i zablokované účty. Aby toho nebylo málo, tak je všude ve spárách spousta mechu, který působí za jiných okolností roztomile a přírodně – ať máme nějakou tu zeleň. Mech teď zcela nemístně rozrušuje betonové spáry kolem kamenů, takže už tam vlastně skoro žádné spáry nejsou. Jen díry.

I když jsem ve skutečnosti ze všeho dost zoufalá, nechci to dát znát před holkama a hrdinně beru před garáž tlakový čistič – jak je uvedeno v návodu. Záhy zjišťuji, že tlakový čistič můj přítel asi nebude. Než se vůbec spustí, musím pustit vodu. Prosím do nebe, ať je aspoň voda zprovozněná a nejsou zamrzlé trubky. Kde je venkovní kohoutek vím. Kde jsou hadice? No, asi pod tunou nepořádku, který máme nyní v garáži, protože jsme s Petrem mimo jiné chtěli o vánočním volnu uklidit garáž před pokračováním dalších stavebních prací. Takže pro představu, jedna část domu je normální, druhá je jako staveniště. Fotky někdy přijdou, teď tu mám jiného idola. Hadici mám. Připojit do tlakového čističe se mi ji též podařilo, ale ouvej … z „pistole“, co se s ní má čistit povrch voda nestříká, ale čůrá takovým malým čůrkem, jako chlap s problémem s prostatou. Chlapovi by řekli „to budeme muset vycévkovat“, tlakovému přístroji neřeknu nic. Ale nahlas říkám každou chvíli Kurva, Kurva a ještě jednou stejně. Holky mě slyší. Prostě teď na dekorum není chvíle. Tak tahle to asi nepůjde. Volám přítele na telefonu. Tentokrát je to Vladimír. Ještě, že tu máme tu českou komunitu ze spolku POHODA. Pohoda nikde, z jejích zakladatelů jsem tu já, druhý je v Česku a třetí ve Francii. Pohoda jako krajanský spolek ale funguje i nadále a já mám to štěstí, že se můžu kdykoliv na kohokoliv obrátit s otázkami. A že jich je. Každý je šikovný na něco. Otázky teda můžu dávat. Jen po tom telefonu je to takové složité. Beru telefon do ruky. Řeším problém, jak zároveň obsluhovat tlakový čistič, telefon, vodu a tak vůbec všechno. Bez pomoci Terezky a Klárky to nepůjde. Vladimír povzbuzuje, vysvětluje. My to zkoušíme. Z mašiny teče pořád malý pramínek. Kdyby pod takovýmhle tlakem fungovala celosvětová ekonomika, tak jsme ještě u prvobytně pospolné společnosti. Hadice na svém místě, voda teče, elektrická šnůra v zásuvce, kolečko na tlak vody na maximum, že už větší maximum nastavit nejde, ale voda teče, jako když se myje nádobí ve dřezu a kouká se u toho ještě na televizi. Vladimíra nakonec spásně napadá, když mu ukážeme v telefonu na videu, jak máme všechno připojené, že bychom měly ještě zapnout motor. My koukáme jak sůvy z nudlí a hledáme, kde je ten motor. No jasně. My jsme totiž (teda hlavně já) nechtěly pro začátek odmotat elektrickou hadici úplně celou, abychom si ušetřily práci a ten motor – mrcha, byl pod šňůrou schovaný. První malé vítězství v souboji s přístroji z garáže za námi. Terasa kolem domu umytá. Vypadá to hezky. Potřebuji vidět hmatatelná zlepšení naší situace. A tohle vidět je. Navíc, manuální práce čistí hlavu. A já potřebuji mít pořádně vymeteno. Jinak bych se úplně zbláznila. Radostně posílám zprávu na aplikaci What’s app kamarádce Lucce a jejímu muži Rendovi. Složitě vysvětluji, že jsem se naučila aspoň něco. Že už umím pracovat s vysokotlakovým mechanickým čističem povrchů. Kamarád volá hned zpátky s pochvalou a nenápadným upozorněním, že se přístroji říká wapka. Ptám se proč? Tak prý proto, že se tak jmenoval koncern, kde tento přístroj začali vyrábět. Jenže, teď se koncern jmenuje už úplně jinak, protože ho někdo koupil a navíc, na tom mým je název Karcher.  Suma sumárum, je mi to jedno. Snažím, se brát věci tak jak jdou a sarkasmus i nadhled pomáhá. Hlavně, že aspoň něco funguje. Já mám první zářez na pažbě – něco jsem zvládla.

Cartigny, 12.4.2020