Archiv rubriky: Tohle je můj rok

Kolem února začnou všichni šílet, sinat, vztekat se a prudit okolí, protože vědí, že je čeká mimořádný měsíc. Měsíc, kdy se musí udělat daňové přiznání, protože se brzy odevzdává. A i když si každý může poctivě všechno k daním připravovat v průběhu roku, neznám nikoho, kdo by to dělal. Vlastně znám jen tu početnou skupinu lidí, kteří…

Zatím ještě neumím přesně určit co je pro mne větší zápřah. Jestli odtáhnout sama 375 kg betonu ve 25kg pytlích z garáže tak, abych jí mohla uklidit nebo vzít do ruky klíčky od auta. Nejdřív jsem zvolila tu garáž. Nešlo na to koukat. V levém rohu u dveří se už od začátku stavby začaly hromadit…

Tak dneska to bude takové sladké a přírodní s nádechem romantiky a příslibem letních dní. (A bez slz, protože se daří). Když jsem začala psát Blog, nezačala jsem ho psát jen tak pro nic za nic. Psaní je pro mne důležité. Je to terapie, kronika, vybíječ vzteku, vzpomínkový deníček … tak nějak všechno. A konečně už…

Mám ráda přívěšky na klíče. A u těch mých klíčů je jich spousta. Tedy, mám taky důmyslný řetězec různých karabinek a karabin, na které se zavěšují další karabinky a kroužky tak, aby se každý klíč či klíček dal pohotově oddělat, když je třeba. V podstatě to zas tak moc často třeba není ale někdy přece.Tak…

Nejvíc mi vadí, že holkám nenabídnu takový zážitky jako táta. Kino, divadlo, to bude, naučí se se mnou taky vařit, uklízet, prát … to všechno už koneckonců umí. Jo, taky maluju, čtu a vyšívám. To je ovšem tak akční, jako když člověk dere peří, jsou zavřený dveře, tak se peří ani nepohne. Když už byl…

Někdy přemýšlím, jestli se mi to celé jenom nezdá. Že se prostě nic z toho, co teď žijeme nestalo. Vylezu z koupelny, beru na sebe pyžamo a jdu nachystat večeři. Někdy vezmu úplně automaticky o jeden talíř víc než bych měla. Jakoby se mi ten fakt, že už tu není nevryl ještě pod kůži. Jsou tu drobné…

Začínám si myslet, že žiju v domě plném duchů. Nechávají nás napokoji, když děláme, že o nich nevíme. Když ale chceme vyvinout jen trochu té aktivity po dlouhém mentálním přemlouvání, že už je třeba něco dělat, hned začnou škodit. Jeden duch žije zaručeně v našem traktoru. Bydlí tam tak dobře, že kvůli němu traktor nechce jezdit….

Po dlouhých čtyřech měsících jsem nabrala sílu a rozhodla se projít věci z Petrovi pracovny. Na skříně, kde z košil, triček a obleků cítím vůni parfémů, které ode mne dostal ještě nemám. Nemám zcela sobecky ani na to, abych oblečení dala do pytlů a dala na charitu i přesto, že mohou někomu sloužit. Třeba někdy, ale teď…

Nemůžu si zvyknout, že jsem vdova. Ani na tu skutečnost, ani na to označení. Když vyplňuji formuláře, a že jich teď teda je, je mi vždycky divně. Chci to vždycky přeskočit. Nejde to. K této nové roli se mi přidala taky role chlapa v domácnosti. A to i přesto, že o emancipaci vůbec nestojím. Neřídím auto, protože…

„Mami, já nechci nikdy dobře vařit“, říká dneska Terka. „Jak Tě to napadlo?“ ptám se. „Vedu Tě přeci k tomu, abys dělala věci pořádně.“ „Mám tomu rozumět tak, že chceš tedy umět špatně vařit nebo vůbec nevařit?“ Koneckonců, v tom jdu v uvozovkách dobrým příkladem. To moje vaření totiž za nic nestojí. „No, nechci se hodiny trápit s jídlem…